Farnost Zlámanka se nachází na úpatí Chřibských vrchů v obci jménem Zlámanka.

Přes trochu zlověstný název – dnes už se asi nedozvíme, kdo, koho nebo co zlámal, lomil nebo zlomil – se ocitáme v mírumilovné vesničce s asi 150 obyvateli, v jejíž horní části, v nadmořské výšce 257 metrů, leží kostel zasvěcený svatému Jiří.

Historie kostela a také farnosti začíná někdy v 16. století. Nejstarší písemnou zmínku o faře najdeme v zemských deskách z roku 1561.

V roce 1596 nechává zbudovat zdounecký pán, později nejvyšší písař Markrabství moravského, Vilém Zoubek ze Zdětína s spolu se svou druhou manželkou Magdalenou Stošovnou z Kounic, první kostel zasvěcený sv. Jiří. Zajímavostí je, že se zřejmě jednalo o kostel nekatolický, podle historických pramenů totiž před rokem 1600 nebyl ve Zlámance žádný katolický kněz a sám Vilém Zoubek teprve téhož roku konvertoval na katolickou víru.

O svých zakladatelích svědčí kamenný štít zazděný na pravé straně kostela. Jsou na něm vyryta počáteční písmena jmen obou zakladatelů  a také erb paní Magdaleny s leknínem a erb Zoubků ze Zdětína, který tvoří dvě spoutané ruce. O tomto erbu se vypráví, že jej díky své statečnosti získal prapředek rodu jménem Zub, který sloužil jako strážce hejtmana polského knížete Leška. Jednou se po hejtmanově boku účastnil boje s pohanskými nepřáteli. Hejtman právě bojoval s obrovským nepřítelem, když tu najednou ztrácel sílu, začal v boji prohrávat a hrozilo, že bude přemožen a potupně zajat. Když to Zub uviděl, ani na vteřinu neváhal, s velkou odvahou se vmísil do šarvátky, pohanovi usekl celou ruku a svého pána osvobodil. Hejtman mu pak z vděčnosti u knížete vymohl vlastní erb.

Kostel měl původně dvě prkenné věže. Menší byla nad kněžištěm, větší u vchodu.

Původní kostel byl ve své minulosti přestavován, na počátku 19. století však dosloužil a tak byl v roce 1826 až 1827 postaven kostel nový. Kostel se tak dostal do své nynější podoby.

Jako farní kostel pro okolní obce Kostelany, Újezdsko, Lhotku, a Lubnou slouží od roku 1857, kdy byla ve Zlámance zřízena samostatná farnost, která patřila pod děkanství ve Zdounkách.

Z každé strany hlavního vchodu bývaly dva železné kříže, náhrobky dvou farářů, kteří ve Zlámance působili. Při opravě střechy se jeden kříž rozbil. Jeho zbytek i druhý kříž byly odstraněny a místo nich do zdi zasazeny desky se jmény obou farářů. Nad nimi na levé straně je umístěna pamětní deska občanů padlých v I. světové válce.

U vchodu se můžeme požehnat svěcenou vodou umístěnou do dvou kropenek z bílého mramoru, které vyrobil kroměřížský kameník Sommer.

Nad námi se nachází kůr s varhanami, které v roce 1830 zhotovil varhanář ze Zlína. Varhany potkal v době I. světové války smutný osud, pro válečné účely jim byly zabaveny cínové píšťaly. Nové varhany za cenu 31 000 korun zakoupil kostelní výbor z Učitelského ústavu v Kroměříži.

Podobně smutný osud potkal zvony umístěné v 25 metrů vysoké věži. Původně měl kostel 4 zvony, nejstarší, který pocházel z původního kostela, byl v roce 1857 přelit na nový zvon sv. Barbory a sv. Vavřince. Za I. světové války byly v únoru 1917 na rozkaz rakouského ministra války sebrány 3 zvony a ponechán pouze zvon sv. Josef vážící 125 kg. Po dlouhodobých sbírkách došlo v roce 1931 k zakoupení a posvěcení dvou nových zvonů, které ovšem nevydržely dlouho – byly zabaveny v roce 1942 během II. světové války, a ponechán opět jen zvon sv. Josef zavěšený v roce 1856. V roce 1964 byly ze sbírek farnosti zakoupeny a vysvěceny další dva zvony, které nás svým hlasem těší dodnes.

Po obou stranách lodi kostela, dlouhé 31 metrů a široké 12 metrů se nachází 14 zastavení křížové cesty, kterou v roce 1840 namaloval malíř Zambach Müller z Vídně.

V přední části kostela se nachází křtitelnice ze slezského mramoru od kameníka Sommera a po obou stranách lodi boční oltáře. Na oltáři po levé straně je vyobrazen sv. Jana Sarkander, který do Zlámanky dojížděl za svého krátkého působení ve Zdounkách v roce 1612.

Konečně se dostáváme z hlavní lodi do presbytáře, kde je umístěn hlavní oltář kostela.

Na oltářním obraze je vymalován patron kostela svatý Jiří. Svatý Jiří se narodil se v Kappadokii v dnešním Turecku a jako velmi mladý se stal vysokým důstojníkem římských legií a členem osobní stráže císaře Diokleciána. Když v roce 303 vydal císař edikty, které umožňovaly pronásledování a útisk křesťanů v celé říši, Jiří se císaři postavil na odpor. Odmítl se podílet na perzekuci křesťanů a císařovo rozhodnutí otevřeně kritizoval. Jeho čin císaře Diokleciána velmi popudil. Za tuto zradu jej nechal uvěznit a mučit. Jiří se však ani tehdy nevzdal své víry, a proto jej císař 23. dubna roku 303 nechal popravit. Brzy po své smrti začal být Jiří uctíván jako mučedník. Je patronem mnoha zemí především Anglie, Palestiny, Gruzie, Ruska, Řecka a také Bulharska. Kromě toho bývá uctíván jako patron vojáků, kovářů, pocestných, rolníků a skautů. Bývá také vzýván jako jeden ze čtrnácti svatých pomocníků jako ochránce při pochybnostech ve víře.

K svatému Jiří se váže legenda, která je také spodobněna na oltářním obraze ve Zlámance. Legenda vypráví, jak si u pramene vody blízko města Lyddu postavil hnízdo drak. Byla to obluda, která vylézala z mokřin, měla křídla, dlouhý zakroucený ocas, zelenou krokodýlí kůži a svým jedovatým dechem oslepovala všechno živé. Obyvatelé Lyddu neměli jiný přístup k vodě, a tak museli každý den alespoň na chvíli draka odlákat z hnízda. K tomu jim bohužel ale sloužila lidská návnada. Každý den nabízeli drakovi lidskou oběť, kterou určil los. Jednoho dne los padl i na královskou dceru. Když už se ji obluda chystala pozřít, objevil se Jiří na svém koni, který tím místem náhodou projížděl. Jiří se drakovi postavil, přemohl ho a probodl svým kopím. Princezna byla zachráněna a obyvatelé města z vděčnosti Bohu přestoupili na křesťanskou víru.

Ve starých spisech je často označován jako drak z podsvětí sám císař Dioklecián. Zdá se velmi pravděpodobné, že právě tato skutečnost má největší podíl na vzniku legendy o Jiřím jako drakobijci. Drak ztělesňuje všechno zlo, lest a přetvářku, proti kterým se Jiří statečně postavil a silou víry v Krista je přemohl.